Pokud jste provozovatelem septiku nebo malé čistírny odpadních vod, pokud vypouštíte své vody do vod podzemních, přičemž je jedno, zda jste fyzickou osobou nebo podnikatelským subjektem, pak je tento článek určen právě Vám.
Když byl v roce 2004 zákon o vodách novelizován zákonem č. 20/2004 Sb., říkali jsme si, co přinese dobrého a co zlého. Kolem tohoto zákona se rozpoutala bouřlivá diskuze, dokonce i mediální kampaň, která vysvětlovala podnikatelským subjektům i občanům povinnosti při legalizaci vodních děl. Diskutovalo se co je to vodní dílo, kdy se na něj vztahuje legalizace a kdo jej povolí z pohledu užívání a nakládání s vodami.
Mezi povolovaná vodní díla byly zahrnuty i studny (s některými výjimkami), ale také domovní ČOV a septiky.
Septik je sám o sobě čistírnou odpadních vod. Tato zařízení dostala povolení k provozu na deset let a to v přechodném období tj. v letech 2005 až 2007 (do této doby se musely vyřešit všechny žádosti a souhlasy). Aktuálně jsou tak povolení platná maximálně do konce roku 2017.
I dnes však nacházíme při auditech v mnoha firmách neschválená zařízení a funkční septiky, které dosud nikdo nelegalizoval.
Pokud provozujete ČOV nebo septik, tak je zřejmé, že je to proto, že nelze vypouštět vodu do kanalizace, neboť v místě není. Jinak by ani souhlas nikdo nevydal a žadatel by byl přinucen k napojení do kanalizačního řádu. Z toho vyplývá, že se odpadní vody z ČOV nebo septiku vypouští buď do vodoteče, která ale všude není nebo do trativodu (vsak do podzemí).
Víme tedy, že životnost septiků končí a kvalita vypouštěné vody „kulhá“ za požadavky předpisů, které byly připraveny ke schválení. Proto se všichni provozovatelé musí připravit buď na doplnění této technologie například o „zemní filtr“, nebo na výměnu za ČOV.
Když tedy nezbývá nic jiného, protože septik kvalitativně dožívá a s ním i jeho povolení k nakládání s vodami, je nutné vybavit dům domovní čistírnou odpadních vod. Pro tu nám vodoprávní úřad vydá rozhodnutí a nakonec povolí vypouštění, stanoví odběr vzorků a stanoví limity.
V minulém roce vyšlo Nařízení vlády č. 401/2015 Sb. (platnost od 1. 1. 2016), které stanovuje limity pro vypouštění čištěných odpadních vod z ČOV do vod povrchových. Limity se nám od r. 2011 zpřísňují. Nejprve se sledoval dusík amoniakální, následně přišel požadavek na sledování dusíku celkového a to u ČOV nad 100 000 ekv. obyvatel. Nyní již pro ČOV nad 10 000 ekv. obyvatel, přičemž zanedlouho tento požadavek přejde na ČOV s ekv. nad 2 000 obyvatel.
Podívejme se také na Nařízení vlády č. 57/2016 Sb. (platnost od 1. 3. 2016) pro vypouštění čištěných odpadních vod z ČOV do vod podzemních. Zde je požadavek analýzy na celkový dusík již pro ČOV rodinných domů nad 10 ekv. obyvatel. Pro ubytovací služby (hotel, penzion, ale i pronájmy rekreačních chat a chalup) však tento požadavek platí vždy – i v kapacitě pod 10 ekv. obyvatel. Proč je to tak důležité? Protože žádná domácí ČOV nedokáže odstranit dusíkaté látky v této podobě. Pokusíme se vysvětlit základ technologie čištění.
Do ČOV vstupují splaškové vody s obsahem organického dusíku, řekněme močovina. Ty se v zařízení, pomocí bakterií, aerobní metodou (za přístupu vzduchu – provzdušnění) přemění na dusík anorganický. Ve sledu amoniak, dusitany, dusičnany. Tomuto procesu se říká nitrifikace. Je to standardní proces, které mají všechny ČOV, a na tomto kroku také čištění dusíkatých látek končí. Pokud mám ale sledovat na výstupu celkový dusík (v nízkých koncentracích), musím se těchto nitrifikačních složek zbavit, rozložit je, přeměnit. Tento postup se nazývá denitrifikace a je dosti náročný. Jedná se o další část zařízení, o kterou je ČOV doplněna, proces je bakteriální, anaerobní (bez přístupu vzduchu). Aby mohl fungovat, „dokrmuje“ se metanolem. Denitrifikace způsobí rozklad dusíkatých látek od nitrifikace až na plynné složky, které z roztoku odchází. Tím se obsah celkového dusíku definitivně sníží.
Problémem je, že žádná z dnešních již nainstalovaných, ale také na trhu prodávaných čistíren tuto úpravu v sobě nemá. Dokonce i výrobci říkají, že neumí takovou ČOV vyrobit, respektive, není jiná odzkoušená technologie a používání.
A proto z výše uvedeného vyplývá otázka. Co po nás vlastně legislativa chce, jak jí můžeme vyhovět, jaké to má řešení? Poradit nám neumí ani pracovníci vodoprávního úřadu, protože nemohou vydat jiné rozhodnutí, než to, které bude v souladu s platným předpisem. Asi tedy nezbývá nic jiného, než požadovat změnu v legislativě.
Sdílejte tento článek: